Výlet na nejvyšší horu Anglie

Expedice Scafell Pike aneb tři dny Kondora aneb to, že nemá ani tisíc metrů, neznamená, že není nejvyšší.

Nepatrně dlouhý název, ale já jsem přesvědčený, že přesně vystihuje celý ten výlet. No a jak to všechno začalo?

Jednoho dne, tuším že to bylo 27. června 2009, jsem si ke své hrůze uvědomil, že jsem líný a že vůbec nic nedělám. Tak trochu tomu pomohly knížky Zdeňka Šmída Proč bychom se..... Kdo ty knihy zná, určitě mi dá za pravdu, že po jejich přečtení se musí každý cítit jako nehorázný lenoch. Naštěstí nejsem ještě docela ztracený a tak jsem se rozhodl, že se vrátím do dob svého mládí, kdy jsem s nejlepším kamarádem téměř každý víkend (většinou první v měsíci) vyrážel obtěžkán batohem na vandr. Tentokrát jsem využil vyjímečných tří dnů volna (těch opravdu nemám mnoho) a rozhodl se, že zdolám nejvyšší horu Anglie Scafell Pike v Lake Districtu. Zavolal jsem proto kamarádovi Robertovi do Bradfordu a nastínil mu plán. Tento otrlý a britskými větry (myšleno počasí) ošlehaný rodák z Čech byl mým návrhem nadšen a domluvili jsme se na detailech příští týden. Já, nadšený vyhlídkou na výlet, jsem neváhal a v pondělí nakoupil věci potřebné pro turistiku. Stan, batoh, vařič, lékárnu a čelové světlo. Ostatní výbavu mám, neboť mi něco "málo" zůstalo z dob, kdy jsem sloužil vlasti. Okamžitě po nákupu jsem volal Robertovi a ten mě zdrtil zprávou, že je na Antibiotikách a že tudíž jet nemůže. Nejprve jsem se naštval, že si klidně vyjede na dovolenou sám, ale později mi došlo, že na antibiotikách znamená, že je nemocný. Zavolal jsem mu ještě jednou a omluvil se. Nicméně toto nemohlo mou touhu výletničit nijak ohrozit. Byl jsem odhodlaný zdolat Scafell Pike nezapomenutelným solovýstupem. Proto jsem po zbytek dne sháněl knihy, informace, mejly a telefony na Messnera. Dostal jsem pouze informace, kde najdu knihy a že si je můžu objednat mejlem nebo telefonem. No nic. Messner se taky nikoho neptal. Zdolám Scafell bez pomoci.

O svém výletě jsem se zmínil také v práci a holky na recepci mi řekli, ať se zeptám Stasyse. Tento rodák z Litvy se okamžitě chytil a nabídl se, že pojede se mnou. Inu, říkám si, každý šerpa dobrý a tohle monstrum, které vypadá jako kříženec Yettiho a buldozeru mi bude na výletě příjemným společníkem. Sdělil jsem proto informace a detaily a domluvili se, že v pátek ráno vyrazíme.

Čtvrtek odpoledne jsem balil a připravoval věci na cestu. Zjistil jsem, že se mi do nového batohu vejde nový stan i všechno ostatní, včetně jídla a nemusím nic přivazovat po stranách batohu. Takto obtěžkán jsem vyrazil večer na svou poslední noční směnu. Cestou jsem dokoupil toliko potraviny potřebné k putování po horách a v práci je vložil do batohu. A hle, první závada. Při utahování šňůrky batohu mi praskly oba plastové držáky špagátu. Nevím přesně jak se tomu říká, ale je to taková ta věc, co by měla držet špagátek utažený. Nu což, z toho se nestřílí a pokud je to jen batoh, tak ho půjdu po výletě vrátit. Mé nadšení z cesty to však nijak neoslabilo. Se Stasysem jsme domluvili sraz u něho doma hned, jak mi skončí směna, což bylo o páté hodině.

V pátek ráno v pět třicet jsem seděl u něho a popíjel Whisky z takové skleničky, že zkušený pivař, kdyby měl v takové sklénce pivo, pil by ho ještě večer. Po více než půl lahvi, jsme byli odvezeni Stasysovým kolegou z bydlení na nádraží. Bylo sedm hodin. Vlak odjížděl v sedm padesát jedna. Cesta nebyl nijak zajímavá. Já, ač po noční jsem nespal, Stas, ač po krátké noční, spal. Předem upozorňuji, že jsem věděl kam chci, ale přesné informace jsem zjišťoval až na místě. Jako například kde je nějaký kemp, jak je co daleko a jestli tam něco jede. Dojeli jsme do města Windermere. Lake District je pověstný deštivým počasím. Nám ale přálo štěstí a celý týden před výletem bylo krásně. Ve čtvrtek dokonce jeden z nejteplejších dnů v roce. Krátce po příjezdu do Windermere jsme však zjistili, že si z nás štěstí jen udělalo nahoráznou pr...., vy víte co. Hned jak jsme vystoupili z vlaku, začalo pršet. Z Windermere jsme jeli autobusem do městečka Grasmere. Tam jsme se dozvěděli, že nejbližší kemp je přes hory asi sedm kilometrů. Ještě taková vsuvka ke Stasysovi. Nemyslím to nijak zle, jen mám pocit, že necestuje moc často. Hlavní problém je orientace. Ať jsme přijeli kamkoli, neustále chtěl chodit na opačnou stranu než já a v devadesáti procentech se mýlil. Například v Grasmere neustále ukazoval, že do centra pro nějaké informace musíme na stranu, která byla opuštěná a kde nestál jediný domek. No, bylo to takové zpestření cesty. Vyrazili jsme tedy do kempu. Hned jak jsme opustili městečko, začalo opět pršet. Ono tedy nikdy nepřestalo, ale většinou to bylo jen takové lehké mrholení, které se semtam prolnulo s větším, někdy i pětiminutovým deštíkem. Vstoupili jsme do lesa a vydali se překročit hory k našemu kempu. Já jsem měl na sobě triko s dlouhými rukávy a vestu Directalpine (zakoupená v Hudy sport Olomouc). Říkal jsem si, že to bude jen obyčejný pětiminutový deštík. Po hodině a půl chůze jsem se rozhodl, že se z těch mokrých věcí převléknu až ve stanu. Dorazili jsme do vesničky Chapell Stile, kde se měl nacházet náš kemp. Našli jsme hospodu a tam jsem ze sebe shodil aspoň triko a oblekl si Icebreaker (zakoupený v Hudy sport Olomouc). Po vstupu do hospody přetalo pršet, tak jsme se rozhodli, že si dáme čaj a vyrazíme postavit stan. Když jsme začli stavět stan, začalo pršet. Už jsem se i omluvil Stasovi, že cestuje s nehorázným smolařem. Po postavení stanu jsme si na tři hodiny odpočinuli, uschli jsme a vyrazili na procházku po okolí. Dali jsme si kávu a bylo nám dobře. Po návratu jsme si uvařili polívku a klábosili se sousedy ve stanu. Ptali se nás, kam máme zítra namířeno, tak jsme jim řekli že na Scafell Pike a pán se na nás tak podíval (z toho pohledu jsem pochopil, že má Lake District v malíčku a to podle mě levé nohy) načež pozvedl obočí a zeptal se: "Na Scafell Pike? Odtud?" Bylo mi jasný že nasledujícího dne se pekelně zapotíme. Stasys asi taky pochopil a tak si šel lehnout. Já jsem se šel ještě projít z hlučného kempu směrem na západ, k horám. Ušel jsem asi kilometr a půl a začalo se stmívat, tak jsem si sedl na kámen a díval se k horám. Jejich vrcholky, obalené do páry z odpoledního deště volaly po zdolání. Všude byl klid, jen v dálce houkala sova. Nad hlavou mi lítali netopýři a všechno vonělo deštěm, bylinkami, potokem, horami a čistotou. Nad jednou horou se objevil poslední oranžový mrak, kterého se ještě dotýkaly paprsky zapadajícího slunce, zatímco se všechno kolem halilo do tmy. Den pomalu usínal. Seděl jsem na kameni, dokud i poslední mrak nezčernal a noc nepřevzala vládu nad krajem. Tmavou nocí jsem se pak vrátil do kempu a několik minut jsem ještě postával před stanem a díval se na západ. Na směr zítřejší cesty.

Ráno jsme vstávali asi kolem půl šesté. A hle, druhá závada. Při rozepínání stanu mi praskl můj úplně nový zip na mém úplně novém stanu. Ale ani tato maličkost mě nezarmoutila. Prostě vrátím i stan a hotovo. Jen už si nikdy nekoupím značku Vango. Uvařili jsme čaj a posnídali. pak pro vodu, sbalit a hurá na cestu. Tak nějak jsem věděl kam máme jít, ale úplně jistý jsem si nebyl. Ono to půjde bez mapy těžko, i když tady je všechno značené cedulkami a na horách jsou mužici. Začátek cesty byl veselý. Zjistil jsem, že Stasys je kříženec (kromě Yettiho a buldozeru) ještě s kamzíkem a blechou. Neustále poskakoval z kamene na kámen. Já jsem funěl s batohem na zádech za ním, zatímco on si užíval každý svůj krok. Tu a tam se nečekaně zastavil, aby mi ukázal nějakou maličkost na horách, které si všiml a kterých je na takových horách všude víc než dost, čímž mě vyvedl z rytmu a pak zase během chvilky odběhl. Skláněl se nad kdejakým potokem, nořil do něj svou litevskou hlavu a vysloveně hltal okolní krajinu plnými doušky. On ani nevypadal jako horák, ale jako.......... jako.......... já ani nevím, mrkněte se na fotky. Kšiltovku, mikinu, riflové kraťasy vlastní výroby a diskotékové boty. Ale cesta nám mile ubíhala. Dokonce jsme cestou od kohosi, kdo se právě vrátil ze Scafell, obdrželi jednu mapu, neboť oni jich měli asi sedm stejných. Taky nám dali dvě jablka a dvě müsli tyčinky. No hned se šlo líp. Po hodině cesty jsme došli po Rossett Pike a tam už jsme museli nahoru (fotky s popisem najdete na http://elkondor.rajce.idnes.cz/Scafell_Pike/). Jak jsme se dostali nahoru na Rossett nevím, jen si pamatuju, že to bylo neskutečný. Přímo se jít nedalo jak to bylo kolmý a po vrstevnici se taky nedalo, jak to bylo členitý a kolmý. Cesta nahoru sice vedla, ale něco tak příšernýho jsem snad ještě nešel. Všude jsou udělaný kamenný schody. V polovině kopce jsem předal Stasovi batoh a dál jsem umíral lehčí. Stasys nasadil tempo a podle mě i litoval, že s sebou musí vláčet takovýho lenocha, jako jsem já. Já jsem nijak nereagoval a tím myslím na nic. Světlo, tma, zima či teplo. Všechno mi bylo úplně ukradený. Jen jsem zíral před sebe, pot ze mě lil a v údolích zvedal hladiny potoků. Po úmorném stoupání jsme dorazili těsně pod vrchol Rossetty. Hned za tím bylo klesání a překrásné horské jezírko. Než jsem se stačil pokochat krásnou a podělit se o ní s kamzíkem Stasysem, tento seběhl ze svahu. Stačil jsem jen zaslechnout Koupání. Myslel jsem, že jsem se přeslechl a že mám nějakou horskou nemoc z nedostatku kyslíku, potu a energie. volný krokem rozvážného horáka jsem sešel k jezírku a hledal Stase. Našel jsem jen batoh a jeho věci. Instinkt z amády mi napovídal, že se tu něco děje a nelhal. To horské zvíře se koupalo v jezírku. Tak jsem zjistil, že Stasys je ještě navíc křížený s ledoborcem. Po báječné koupeli jsme pokračovali v cestě. Plahočili jsem se chvíli dolů, chvíli jsme stoupali, chvílemi jsme mizeli v mracích a chvílemi vítr vyčistil celou krajinu, takže bylo vidět na celý Lake District. Po další hodině a půl jsme se dostali pod Scafell Pike. Vystoupili jsme na vrchol, na který se škrábali další hoši přicházející z protisměru. Zeptal jsem se, jen abych se ujistil, jestli to je Scafell. No naštěstí jsem nebyl moc vysoko, tak mě to spadnutí na prdel ani nebolelo. Asi už tušíte. Správně. Nebyl to Scafell Pike. K němu nám chybělo ještě jednou sejít dolů a pak znovu výstup, tentokráte už opravdu na Scafell. Když jsme sešli z Broad Crag, zafoukal vítr a odhalil cestu na vrchol Scafell. Několikrát jsem se zeptal Stasyse, jestli se mu tam opravdu chce a že tam nemusí pokud nechce a já že zůstanu ze solidarity s ním. Bohužel se mu chtělo a tak jsem šel, já blbec, ze solidarity s ním. Pokud máte možnost vidět mé fotky, tak víte, jak cesta na vrchol vypadá. Ostatní to ani neotvírejte, jinak zašedivíte hrůzou a po dobu šesti měsíců nebudete moct vyslovit jiná slova než Scafell Pike a Hrůůůůůza. No, řekl jsem si, že když už jsem tu, tak prostě dojdu nahoru za každou cenu. Pustili jsme se tedy do závěrečného stoupání. S láskou jsem vzpomínal na Rossett Pike a na příšerné a nekonečné schody. Když jsem zdolal nejhorší úsek a přede mnou se nacházelo už jen nepříliš prudké stoupání, vydechl jsem úlevou a pomalým, jistým krokem jsem se blížil k cíli své cesty. Všechno kolem se halilo do mlhy, foukal ukrutný a studený horský vítr a všichni se pomalými kroky sunuli k vrcholu. Najednou mě předběhl, mylsím že to byl chlap, s tou mlhou a s jeho rychlostí si mé oči nedokázaly poradit. Zaregistroval jsem kraťasy, tílko a kompas. Ten, s prominutím, psychopat, vyběhl na nejvyšší horu, tam se rozhlédl kudy zase dolů a zmizel v mlze. Podle mě to byl horský skřet, který tam běhá a bere lidem chuť do výstupu i do života. V mém případě se mu to podařilo. Nešťastný jsem se zhroutil na zem a usedavě plakal. Přehraboval jsem kameny a hledal nejvhodnější tvar, kterým bych si uštědřil ránu z milosti. Nakonec přišel jiný skřítek se Stasysovou čepicí a ptal se mě proč pláču, tak jsem mu to vysvětlil a on mi poradil, že takový kámen je asi o padesát metrů výš a že ten je úplně nejlepší. Skřítek mě vzal za ruku a řekl že půjde se mnou. Došli jsme o padesát metrů výš. Chtěl jsem se skřítka zeptat, který že je to kámen, ale skřítek se jen usmál, pokýval hlavou a zmizel. Místo něho se přede mnou zjevil Stasys a nechápavě na mě čuměl. Utřel jsem si oči a konečně se rozhlédl. Pak jsem vystoupil na nejvyšší místo a s chutí jsem na celou horu zařval: "SCAFELL PIKE JE DOBYT". Všichni na mě nechápavě koukali, ale pak se usmáli a pokračovali v občerstvování. Marně jsem hledal skřítka. Vím, že tam někde byl a díval se na mě. Vedle něj seděl ten skřet s kompasem a oba se pochechtávali. Zkontrolovali jsme čas. Z kempu jsme vyrazili v půl sedmé, na vrchol nejvyšší hory jsme dorazili v jedenáct hodin. Tak jsme si dali se Stasysem čokoládu, něco málo jsme porozdávali kolegům horákům a vydali se na sestup. Cesta dolů bylo peklo na druhou. Hned po prvních krocích mi bylo jasný, že mě budou bolet kolena. Navíc mě trochu trápil Stas. Neustále mi vysvětloval, že nemusíme jít stejnou cestou zpátky. Bylo nemožný mu ukázat, že se mýlí. Vlastně jistým způsobem měl pravdu. Na Scafell Pike vedou dvě cesty. Jedna od západu a jedna od východu, po které jsme přišli my. Ano, mohli jsme se vydat západní směrem, ale celý náš výlet by se tímto o několik týdnů prodloužil. Cestou zpátky jsme si akorát ohřáli konzervu s lečem a pokračovali v sestupu. Hned na začátku cesty se mnou přestali mluvit kotníky a pravé operované koleno. Levé koleno se mnou naoapk komunikovalo celou cestu. Tolik nadávek jsem neslyšel ani nepamatuju. U Stasova koupacího jezírka jsme narazili na dva klučiny, kteří mě požádali, jestli bych jim neudělal fotku. Z přízvuku jsem poznal, že to nejsou angláni, navíc byli oblečení jako rozumní lidé. Zeptal jsem se odkud jsou a jeden z nich mi říká: "from Czech republic". Tak jsem se jen usmál a říkám mu: "No ty vole a to to nemůžeš říct česky?" Tak jsme chvilku pokecali. Prý tu byl jako au pair a už končí, tak si půjčil auto, zavolal bráchu a cestuje před návratem domů. Bylo fajn potkat na nejvyšší hoře kluky z domova. Rozloučili jsme se a kluci vyrazili dobýt Scafell. Dál se toho moc nestalo. Sestoupili jsme pod Rossett a klidným Stasysovským krokem, asi tak deset kilometrů na vteřinu jsme se vrátili do kempu. Naprosto unavení jsme zalehli a usnuli. Po probuzení byla samozřejmě polévka a pak opět spánek. Nakonec jsme usnuli oba a spali až do rána, protože bylo třeba vtávat časně, neboť Yettobagrokamzíkoblecholedoborec musel v neděli večer do práce. Usínal jsem s informací od obou kotníků i kolen, že o nich od návratu z vrcholu budu nějakou dobu vědět, ale že se mnou stále nemluví. Ráno jsem vstával později než Stas. Bohužel jsme vstávali do deště. Stas uvařil čaj, dali jsme lehkou snídani a začli balit. Kemp jsme opustili ve čtvrt na sedm a zamířili jsme do Ambleside. Stasys opět nabral své tempo a já jsem opět funěl za ním. Moc nepršelo a tak nám cesta dobře ubíhala. O kolenou jsem rozhodně věděl. Do Ambleside jsme dorazili krátce po čtvrt na osm. Celou cestu na mě ten chlapec musel čekat. Už jsem i začínal mít komplexy, že jsem vážně líný. Jenže když jsme se stavili do čajovničky na pořádnou snídani a Stas mi podla svůj batoh na uklizení do kouta, věděl jsem proč jsem pomalý. Já s veškerou výbavou jsem měl zhruba dvacetikolvý batoh. Stas měl v batohu miniaturní spacák, karimatku tepláky a mikinu, sumasumárum pět kilo. Kdybych chtěl, hodím mu ten batoh do Leedsu, ať se s ním nemusí dál "vláčet". Ale já jsem nechtěl. Jen ať se dře. V Ambleside jsme zjistili, že nám nejede autobus skoro dvě hodiny, tak jsme bohatě posnídali a popili kávičku. No nebudu to prodlužovat. Zpátky ve Windermere jsem zjistili, že zrušili dva příští spoje na Manchaster. Tak jsem hledal nová spojení. Dostali jsme se do Kendalu a odtud bylo ještě třeba jet do Oxenheimu. Ale vlaky které jezdí z Kendalu jedou ze směru Windermer, a ty byly zrušený. Naštěstí jsme potkali na nádru kluka, který jel do Londýna a spěchal na vlak, tak zavolal taxíka a jeli jsme všichni tágem. Ani po nás nechtěl peníze. Až na tohle překvapení nám cesta uběhla v poklidu a my se šťastně vrátili domů.

Co říci závěrem. Stas si určitě odpočinul od mé orientační přemoudřelosti, ale já jsem mu i tak vděčný, že se mnou jel. I přes drobné závady na výstroji a na dopravě, která zpestřila náš poslední den, jsem si výlet užil. Lake District je krásný místo a určitě se tam zajedu ještě někdy podívat. Kdo máte rádi hory a budete v Anglii, neváhejte a vyražte tam.

Sesumírováno. Celkový počet kilometrů za víkend - 53

v pátek - 8

v sobotu - 35

v neděli - 10

Výška Scafell Pike - 977 m nad hladinou moře

Z materiálu zakoupeného v Anglii vydržel jen vařič a čelovka

Z materiálu zakoupeného v Hudy vydrželo všechno i po tolika letech

S mimokasínovou vložkou se s Vámi loučí Kondor.